FATHER'S DAY from PRAHA with rage

A on píše a píše a slibuje a slibuje.

Jakoby nic, jsem zpět, Zelená.
Moc tě miluju.
Moc jsi mi chyběla.
To ona, to ona, to ona!


Bleje do zpráv ve WhatsAppu všechny ty věci, které už měl dávno dělat, ale toho času bylo asi málo.

12 let, slovy DVANÁCT

Asi se nemůže rozhoupat.

Všechno to, co už dávno mělo být a soustavně a pořád a otcovství, péče, rozmluvy, usměrňování, účast..  první den ve škole, školní šikana, nemoci, učení, vítězství, prohry... a žrádlo, mentální podpora, otcovská role, všechny ty sračky a věci, u kterých měl být připravenej v plné polní a kterýma se každej ohání. Nebyl, není, nejsou.

Žádné slovo nestojí pevně na zemi a on za ním.

Bleje a bleje.

Nejsou na to lepší slova, nejsou na to emotikony. Nejsou.

A já stojím opodál a s každým náhledem, který mi Zelená umožní, to ve mně vře. Mám vztek. Ohromnej, žhnoucí, kulminující vztek. Chci zařvat dracarys.
Zařvu.
Neshoří.

I just wanna dracarys the hell out of the guy!

Pak se uklidním a s mateřskou láskou blahosklonně pokládám ruku na rameno (jak kdy) a hloubám v myšlenkách a sháním nějakou hodně milou vzpomínku na momenty, kdy jsem ještě žila v přesvědčení, že se jeho slovům dá věřit.
"Tak uvidíš, jestli to splní."

WTF?

Zmrde!